Ahoj! Jmenuji se Tomáš a jsem z Plzně. Po maturitě jsem vycestoval na bakalářské a magisterské studium na University of Glasgow, po kterém jsem se vrátil do Čech.
Co jsi studoval za obor a proč sis ho vybral?
Po pravdě jsem ani v posledním ročníku střední nevěděl přesně, co s životem dál. Věděl jsem akorát to, že mě baví vědecká metoda, angličtina, biologie a chemie. K tomu všemu jsem navíc chtěl zažít něco nového. Proto jsem zacílil na studium ve Skotsku, a protože UCAS povoloval až 5 přihlášek, hlásil jsem se na široké spektrum oborů jako obecná biologie, chemické inženýrství a biochemie. A tak jsem se o rok později ocitl za bránou University of Glasgow, nový student biochemie vykuleně obdivující masu lidí ze všech koutků světa a téměř 140 let starou historickou budovu Gilmorehill kampusu. Za další 4 roky jsem dokončil bakaláře a udělalo se mi v hlavě trochu jasněji – chtěl jsem pokračovat v oblasti molekulární biologie či biochemie a aplikovat disciplíny na lidské patologie. Vždy mě víc bavilo dělat výzkum, který se dá okamžitě aplikovat na problémy pacientů, než např. zkoumání funkce neznámého receptoru v obskurní nově nadefinované skupině buněk, které se vyskytují v červu C. elegans. Nakonec jsem proto pokračoval magistrem v biomedicíně, kde jsem se do oboru trochu víc zažral.
Mezi jakými univerzitami jsi váhal?
Velká Británie mě vždy přitahovala díky vysoké úrovni tamějších univerzit a angličtině, kterou do teď ovládám lépe, než češtinu. Navíc mi přišla sympatická po dřívějším školním výletu. Studium ve Skotsku bylo v tu dobu pro studenty z EU bez školného, a proto to pro mě byla jasná volba. Samozřejmě jsem si před přihlášením prošel všechny žebříčky univerzit, nakonec jsem si vybral podle prestiže a top – pro mě – zajímavých oborů: University of Edinburgh (obecná biologie) a St. Andrews (molekulární biologie). Jako zálohu jsem si vybral University of Glasgow (biochemie), Strathclyde University (chemické inženýrství), Heriot-Watt University (Biological Sciences) a udělal přijímačky na brněnskou Masarykovu univerzitu. Zpětně vím, že hodnocení často neodpovídá realitě, a navíc se mi opravdu hodně vyplatilo mít v zásobě alternativní volby – přijali mě pouze do Glasgow, Heriot-Watt a do Brna. Spousta lidí čeká, že se dostanou na svou vysněnou univerzitu úplně bez problémů, v realitě se ale často stává, že i přes veškerou úmornou snahu se něco po cestě podělá. Kdybych se však mohl vrátit v čase a napsat dokonalou přihlášku, stejně bych si nakonec vybral Glasgow – na té univerzitě jsem prožil zatím nejlepší část svého života.
Splnilo studium ve Skotsku Tvá očekávání?
Po hodinách biochemie na střední jsem čekal, že se budeme drtit komplikované metabolismy, biofyzikální vzorečky a mezi tím dělat magické věci v laboratoři. Studium ve Skotsku nakonec spíš předčilo mé očekávání – bylo zábavné a dokonce mě naučilo, jak bych mohl po studiu pokračovat. Sice jsme v prváku více či méně na 60% opakovali maturitu, dali nám však pevný základ, na kterém se pak stavělo a pouze přitvrzovalo. Na univerzitě byl vždy důraz na učení se praxí (přednášky o oboru spojené s pravidelnými odpovídajícími laboratořemi), vlastní přemýšlení a samostatnou práci. To, co jsem před tím ani nečekal, bylo, že velká část vyučujících byli experti ve svém oboru s častými publikacemi v prestižních akademických žurnálech. Velká část lekcí byla proto opravdu zajímavá a dobře vysvětlená. Zároveň šlo o kvalitu spíš než o kvantitu – všiml jsem si, že teorie jsme probírali méně, než mí kamarádi v Čechách, zato praktických cvičení a příležitostí (a hlavně času) na stáže bylo mnohem víc. Navíc mimo studium byl dostatek volného času, který jsme si mohli sami zorganizovat, takže se učení mohlo velmi dobře prokládat nespočetnými studentskými spolky a sportovními kluby.
Jak moc jsi byl spokojený s kvalitou výuky?
Velmi spokojený pro bakalářské studium, méně pro magisterské. Valnou většinu z toho, co jsem se v prvních 4. letech naučil, používám v dnešní práci. Až na drobné nedostatky byly lekce opravdu zajímavé a dobře shrnuly celý obor. Poslední magisterský rok už byl horší. Trochu jsem čekal, že budeme probírat učivo na vyšší úrovni, bylo to však opakování 3. a 4. (a v jednom případě dokonce i 1.) ročníku bakaláře. Nevím, zda jsem tento pocit měl jen díky distanční výuce, ale spíš než biologické znalosti jsem si z posledního roku odnesl, jak pracovat v týmu (opravdu časté skupinové práce a prezentace) a jak sám prezentovat. Protože jsem si ale zvolil titul MRes, tedy magistra s výzkumem, tato drobnost byla zcela nahrazena následnou 6měsíční laboratorní praxí, kde jsem na plný úvazek pracoval na vlastním projektu. Měl jsem tam jedinečnou příležitost si vyzkoušet výzkum pod vedením tamních profesorů/vedoucích laboratoří, a bez této zkušenosti bych nebyl tam, kde jsem teď.
Rozvíjelo Tě studium ve Skotsku i v jiných oblastech, než jen přímo oborových znalostech?
Jak zpětně hodnotíš kolektiv spolužáků?
Kolektiv spolužáků při bakalářském studiu byl nic moc. V prváku nás začalo přes 700, a protože jsem se až příliš soustředil na studium, promrhal jsem první příležitosti někoho blíž poznat a udělal jsem si jen hrstku kamarádů, kteří mi zato ale vydrželi až do teď. Téměř každý den jsem potkával tolik nových lidí, že už jsem málem ani nevěděl, kdo byl kdo, navíc většina z nich se už znala z vlastních úzkých skupin, měla po přednáškách práci, nebo byla extrémně asociální či elitářská (tedy hlavně Britové). Mimoškolní aktivity byly za to úplně jiné – na karate a v orchestru jsem si nadělal opravdu hodně kamarádů, na které rád vzpomínám do dneška. Stejně tak na mě působil rok magisterského studia. Přijde mi, že na rozdíl od bakalářských lekcí měli jak v klubech, tak v menší magisterské třídě, zájem o to potkávat nové lidi. Motivovali mě stále na sobě pracovat, a hlavně v karate klubu jsem proto dosáhl větších úspěchů na britských univerzitních šampionátech BUCS.
Pomohlo Ti studium ve Skotsku lépe si ujasnit, co chceš dále dělat?
Rozhodně ano. Na střední jsem nevěděl, co dál, teď vím, že chci pokračovat dál ve výzkumu v oblasti biomedicíny, a to nejspíš v biotechnologickém či farmaceutickém průmyslu. Rozhodně mám v životě trochu víc jasno a přemýšlím už většinou alespoň na rok dopředu. Zároveň jsem si postupně uvědomil, že je sice dobré mít v životopise jméno dobré univerzity, ale neméně důležitý je okolní kolektiv a koníčky. Bez kamarádů a známostí se člověk moc neposune a vědecká práce je jakémukoliv sociálnímu životu spíš škodlivá, takže o to víc se musím snažit.
Jak se Ti líbilo ve městě Glasgow?
Glasgow je město plné rozporů. Jako v celém Skotsku jsou tam lidé (převážně) extrémně milí a otevření, klidně se s vámi začnou úplně cizí osoby jen tak bavit o nahodilých tématech. Zároveň jsem větší zvířata asi zatím nikde nepotkal – přijde mi, že hlavně v Glasgow spousta lidí nezná při pití míru a pak vyvádějí hrozné kraviny. Hlavně pak v období fotbalových zápasů či opilých rvačkách v parku Kelvingrove, nebo večer před kluby na ulici Sauchiehall Street neměl člověk zrovna nejlepší pocit. Samotné Glasgow je plné historických staveb a paneláků, do jisté míry jako nějaká taková britská Praha. Sežene se tam téměř všechno, o čem by se vám mohlo jen zdát, je tam ale podstatně dráž, než v Česku (hlavně restaurace a alkohol). Nalezne se nespočet kulturních akcí, restaurací, kaváren, pubů a zajímavých obchůdků, zároveň je Glasgow asi nejšpinavější město, které jsem v Evropě zažil, a je tam zároveň dost bezdomovců. Záleží na tom, v jaké oblasti města se pohybujete, a co vlastně od toho města očekáváte. Jako univerzitní město bylo skvělé. Na počasí se také zvykne (mrholení = sucho).
Dostal jsi se během studií dostatečně často domů?
Při bakalářském studiu jsem mimo doby pandemie domů cestoval asi 3x do roka, při magisterském už jen jednou. Trochu mi to doma chybělo, ale většinu kamarádů jsem stejně měl v Glasgow. Nejsmutnější asi bylo, že většina lidí, které jsem v Plzni mimo rodinu znal, se rozutekli na vlastní univerzity. Nakonec mi pak Plzeň připadala hrozně prázdná a že vlastně ani nebylo, kam jít, takže jsem tam ani tak dlouho nezůstával.
Kde nyní pracuješ?
V současnosti pracuji jako výzkumník v pražském startupu Terasom, kam jsem se vlastně dostal téměř okamžitě po dosažení magisterského titulu. Určitě bych se tam bez zahraničních zkušeností nedostal. Největší roli tu hrály praktické laboratorní zkušenosti z magisterské a bakalářské práce, schopnost analyzovat a řešit problémy, kritické myšlení, ale i people skills nabyté z klubů a spolků.
Co bys vzkázal studentům, kteří váhají, zda se do zahraničí přihlásit, nebo ne?
Jděte do toho. Nejhorší, co se může stát je, že vás odmítnou. Problém financí se dá vyřešit stipendiem (sám jsem mohl na univerzitě studovat díky podpoře nadace The Kellner Family Foundation), prací při studiu, nebo v případě Skotska půjčky od SAAS, kterou má vlastně valná většina skotských a anglických studentů. Nic podobného zatím na českých univerzitách nezažijete a pokud se chopíte všech příležitostí, které se vám díky tomu otevřou, změní vám to život a uděláte si mezinárodní známosti a kamarády. Pokud ne teď, tak kdy jindy? Do zahraničí se dostanete po dostudování podstatně hůř.
Pokud i vás láká studium v zahraničí, neváhejte nám napsat na naší stránce a domluvit si první schůzku zdarma!