Jmenuji se Alžběta, ale většinou se nechávám oslovovat jako Beth. Od roku 2019 studuji na University College London (UCL), a nyní jsem ve třetím ročníku bakalářského studia, které pro můj obor trvá čtyři roky.
Co studuješ za obor a proč sis ho vybrala?
Vybrala jsem si obor European Social and Political Studies – malý obor zaměřený na jazyky, který nám zároveň dává flexibilitu vybírat si různé humanitní předměty, od žurnalistiky, kterou vyučují špičkoví světoví investigativní novináři, až po historii, kterou jsem si zvolila jako svůj hlavní předmět, a ve které proto nyní píšu bakalářku. Zároveň je obor specifický tím, že trvá čtyři roky a ve třetím roce vyrážíme do zahraničí na tzv. Year Abroad, zlepšit se v jednom až dvou studovaných jazycích a v nich také dělat rešerši na bakalářskou práci. Byla jsem proto tento rok na Erasmu ve Štrasburku, a na druhý semestr mířím do Budapeště.
Mezi jakými univerzitami jsi váhala?
Při přihlašování jsem měla výběr jasný, chtěla jsem do Británie, která byla ještě před pár lety hlavní destinací pro mezinárodní studenty. Když jsem nedávno ale studovala ve Štrasburku, uvědomila jsem si, že je škoda, že se tolik nemluvilo například o Francii, která je finančně mnohem dostupnější, bližší českému systému, ale na druhou stranu vyžadující dobrou úroveň francouzštiny. Při výběru pro mě byl důležitý podíl mezinárodních studentů na univerzitě, dojem z návštěvy univerzity při přijímacích zkouškách, zkušenosti starších kamarádů, co na UCL studovali, a také samozřejmě jméno školy a obor.
Jak dlouho bys řekla, že Ti trval přihlašovací proces?
Připravovala jsem se předem, přes prázdniny před oktávou jsem si promýšlela a sepisovala personal statement (motivační dopis, který se píše při přihláškách do Británie), aby mě vystihoval co nejlépe, a na podzim potom dokončila další potřebné náležitosti včetně doporučujícího dopisu.
Co bylo pro Tebe v rámci přijímacího procesu nejtěžší?
Hlásila jsem se původně na PPE (Politics, Philosophy and Economics): z pěti přihlášek, které jsem poslala na britské univerzity, čtyři byly na PPE a jedna na ESPS (zmiňovaný obor European Social and Political Studies), který dnes studuji. Zpětně vidím, že na ESPS jsem mnohem šťastnější, než bych byla na PPE, a to díky důrazu na jazyky a možnosti se specializovat v tom, co nás zajímá. Například skrze stáže při studiu jsem se začala více zajímat o téma migrace, a tak není problém si přibrat předměty, které se migrací zabývají, některé z ekonomické perspektivy, jiné naopak z pohledu literatury, která byla o migrantech napsaná za poslední století. Nejtěžší tedy bylo na začátku obhájit si volbu oboru, který existuje jen na mé škole, byť světově uznávané, a odmítnout možnosti studovat PPE, na který chodili mnozí známí a který je přece jen konkrétnější.
Splňuje studium zatím Tvá očekávání?
V prváku rozhodně studia očekávání hned nesplnila, po intenzivním učení se na IB maturitu jsem se najednou nemusela učit všechno nazpaměť a byla jsem z toho zmatená – jsem přece na škole, která je jednou z Top 10 univerzit světově, a mám více volného času než na gymnáziu! Postupně jsem si ale uvědomila, že součástí vysokoškolského života je i zapojení se do studentských spolků, oborové stáže přes léto nebo i při studiu, konverzace s profesory nad rámec hodiny, sledování toho, co se v mém oboru zrovna děje a navazování mezinárodních vztahů na univerzitě. Ve druhém ročníku jsem proto byla už mnohem nadšenější, a i navzdory pandemii jsem celý rok strávila v Londýně a byl to rok, kdy jsem se myslím lidsky, akademicky i kariérně dost posunula.
Jak moc jsi spokojená s obecnou kvalitou výuky?
S kvalitou výuky jsem určitě spokojená, ale zdůraznila bych nutnost proaktivity. Mám profesory, kteří si se mnou klidně hodinu volají v rámci 1:1 konzultace, ale nedělali by to, kdybych si nezabukovala místo v jejich „Office Hours“ a neptala se na otázky. Minulý rok jsem kontaktovala manželský pár, který nás učil – reportéry, co jinak pracují v BBC a Sunday Times a patří k nejlepším novinářům na světě. Měli jsme celý rok hodiny online, a tak jsem se odvážila na konci roku požádat aspoň o krátké setkání na kampusu, abych si nechala podepsat knížky. Nakonec jsem místo toho dostala pozvání na návštěvu! Takže, nikdy se nebojte kontaktovat profesory – čím je univerzita lepší, tím mají na studenty více času a byla by škoda toho nevyužít.
Máš pocit, že Tě studium rozvíjí i v jiných oblastech, než jen přímo oborové znalosti?
Za dva a půl roku na vysoké škole určitě pociťuji velký posun, studium mě rozvinulo osobnostně i akademicky, a velká část z toho je i díky životu v zahraničí. Role cizince, které se nevyhnete, ani když umíte skvěle anglicky, člověka naučí pokoře a otevřenosti. Navíc si při cestování uvědomíte, co je skutečně důležité – co si na cesty (ne)vzít, do jakých vztahů (ne)investovat, jak Vám chybí Česko, co by se na něm dalo změnit, co je naopak vzácné.
Vyhovují Ti města, ve kterých jsi žila?
Žila jsem v rámci studií zatím ve dvou městech – v Londýně a ve Štrasburku. Na Londýn mi trvalo si zvyknout, svou velikostí a možnostmi může metropole být vysilující a nedá člověku odpočinout, protože se neustále dějí různé akce – kulturní, akademické, přednášky atd. Přišla jsem proto Londýnu na chuť až během druhého ročníku – v lockdownu, kdy se ulice vyprázdnily a mohla jsem se po nich procházet nebo jezdit na kole, a běhat v královských parcích. Na Londýně jsou skvělé také knihovny a kulturní možnosti – pro studenty je možné jít na operu do předních řad na sedm liber, a muzea a galerie jsou často zadarmo. Zápory jsou zvýšená kriminalita, drahé bydlení a životní náklady, a taky anonymita, která mi na začátku dost vadila, ale která se rozplynula, jakmile jsem si vytvořila bližší přátelství.
Ve Štrasburku bych na prvním místě vyzdvihla krásné cyklostezky, po objíždění dvoupatrových autobusů jedoucích po levé straně vozovky v Londýně bylo skvělé cítit se naprosto bezpečně na cestě do školy i bez helmy, protože v centru byly vyhrazené ulice jen pro kola. Ačkoliv výuka nebyla tak kvalitní jako v Londýně, univerzita měla v lecčems lepší zázemí pro studenty – nabízela například dotované obědy a večeře v síti skvělých školních jídelen nebo širokou škálu sportů na jakékoliv úrovni. Navíc vše – škola, Evropské instituce, i historické centrum, kde jsem bydlela, bylo dostupné pěšky, procházkami okolo řeky a v zeleni, takže městu opravdu nemám co vytknout.
Jak často se v této době dostaneš zpět do ČR?
V důsledku pandemie se návraty do ČR zkomplikovaly, ale dlouhé pobyty v zahraničí byly i mým rozhodnutím. Vracím se většinou jednou za dva až tři měsíce, během pandemie jsem byla v Anglii pět měsíců v kuse, což je zatím můj rekord. Často se mi v zahraničí tak líbí, že nechci zbytečně cestovat na víkendy domů, i když by to možné bylo, a naopak zvu rodinu i blízké na návštěvu. Domů do Čech se ale vracím moc ráda a doufám, že se sem vrátím i po ukončení studia.
Co bys vzkázala studentům, kteří váhají, zda se do zahraničí přihlásit, nebo ne?
Jestli váháte, přihlaste se, a pak se jeďte na školu podívat a zkuste se pobavit s někým, kdo tam studuje. Pak už váhat nebudete 😊