Jmenuji se Bára, pocházím z Ústí nad Labem a momentálně studuji ve druhém, tedy posledním ročníku magisterského studia na univerzitě Université Côte d'Azur ve francouzském Nice.
Co studuješ za obor a proč sis ho vybrala?
Studuji MSc in Smart-EdTech, Co-Creativity and Digital Tools for Educational Innovation, obor tak pestrý, jako jeho název. 🙂 Vybrala jsem si ho, protože po bakalářském studiu Interkulturní germanistiky jsem byla ze studia unavená a dala si rok pauzu, abych se rozkoukala v tom velkém dospělém světě a rozmyslela, co dál. Dostala jsem se díky tomu na absolventskou stáž do neuvěřitelného místa, alternativní školy v Barceloně Learnlife, která se snaží globálně změnit vzdělávání k lepšímu. Tato stáž mi ukázala, čemu se chci v životě věnovat… a taky to, že bez magisterského titulu se špatně mluví do zkostnatělého vzdělávacího systému, protože akademici vás vyslechnou lépe, pokud jej máte. Nechtěla jsem však studovat jen pedagogiku, protože ráda cestuji a věřím v online vzdělávání. Kombinace pedagogiky a e-learningu se však v Evropě dá studovat jen na pár místech – a já jsem se nechtěla z Barcelony nikam znovu stěhovat, proto jsem zvolila Université Côte d’Azur, kde lze studovat z 95 % distančně, online.
Jak dlouho bys řekla, že Ti trval přihlašovací proces?
Upřímně, byla to „hurá“ akce. 🙂 Vše proběhlo asi během jednoho měsíce. Potřebovala jsem jen kopie bakalářského diplomu, CV a motivační dopis s návrhem projektu, kterému bych se ráda v rámci studia věnovala. Tehdy jsem byla ještě přemotivovaná z mé barcelonské stáže a měla jsem plnou hlavu nápadů, takže napsat návrh projektu nebyl vůbec žádný problém. Kromě toho máme extrémně milé a nápomocné pedagogické asistenty, kteří trpělivě odpovídali na všechny mé otázky a uklidňovali mě při online pohovoru, takže vše proběhlo bez stresu a v dobré atmosféře.
Co bylo pro Tebe v rámci přijímacího procesu nejtěžší?
Vlastně mě nic nenapadá. Přijímací proces byl opravdu bezproblémový. Opravdové byrokratické peklo totiž začíná až v prvním semestru. 🙂 Přihlašování do francouzského online systému, nekonečné vyplňování dotazníků a osobních dat, placení studijních pojištění.. občas jsem se cítila jako v Kafkově románu.
Splňuje studium zatím Tvá očekávání?
Co se týče náplně studia, jsem nadšená a očekávání byla splněna, ba dokonce předčena. Studujeme od profíků z oboru, veškeré hodnocení probíhá na základě projektů, které můžeme dělat na naše reálné úkoly, které řešíme při práci v oboru v našich každodenních zaměstnáních. Perfektně tak propojuji teorii s praxí. Také mě moc těší, že s námi vedoucí oboru i lektoři vždy diskutují a velmi často se ptají na feedback, který zpravidla opravdu zapracují. To je oproti českým vysokým školám milá změna. Bohužel nejsem spokojena s organizací výuky, což souvisí s distanční formou. Neustále někde hledám odkazy, materiály a deadliny… ale proto studuji inovace ve vzdělávání, abych se naučila, kudy cesta nevede a do budoucna online studijní programy třeba uměla vylepšit. 🙂
Jak moc jsi spokojená s obecnou kvalitou výuky?
Můj obor je inovativní, i co se týče formy výuky. Kromě toho, že inovace studujeme, tak jsme i pokusní králici a vyučující s námi rádi ve výuce experimentují. To znamená, že v prosinci mě čeká online seminář, na kterém si například společně demokraticky domluvíme, jaká budou kritéria hodnocení našich závěrečných projektů. Sami budeme mít možnost určit, co je pro nás důležité a na co se hodnotící mají zaměřit. Kdo by nebyl spokojený? 🙂 Kromě toho je mnoho kurzů založených na sebeřízeném vzdělávání, kdy dostaneme k dispozici online kurzy, knihy a kontakty na mentory, ale vše ostatní si vedeme sami. Záleží tedy jen na mě, jak kvalitně se jednotlivá témata naučím (a zda bude kvalita stačit na to, abych odevzdala dobrý projekt a tím předmět splnila). To na nás, jako studenty, klade velkou zodpovědnost. Zároveň je v tom ale určitá svoboda, která mě velmi baví.
Máš pocit, že Tě studium rozvíjí i v jiných oblastech, než jen přímo oborové znalosti?
NAPROSTO. Nemohu ani slovy vyjádřit, jak moc jsem jako človek od prvního ročníku vyrostla. Uvedu jeden příklad za všechny – většinu projektů děláme v rámci skupiny. Můj obor ale studuje přibližně 70 lidí z celého světa. Musíme tedy denně řešit, jak pracovat v týmu, který je rozdělený do několika časových zón a zatížený péčí o rodiny, zaměstnáním nebo dalšími povinnostmi. V prváku jsem si myslela, že přece nemůžu za dva dny sepsat seminárku s holkou, která sedí v Japonsku! Dneska už vím, že díky technologiím je možné všechno.
Jak často se v této době dostaneš zpět do ČR?
Těžká otázka. Před pandemií jsem jezdila každého čtvrt roku. Dnes je situace úplně odlišná a ač se během covidu nebojím cestovat z důvodu onemocnění a nemám problém s restrikcemi, protože jsem očkovaná, tak létám domů nyní méně. Bohužel je na vině zejména nefunkční krizový management ze strany naší vlády. Bojím se, že se pravidla ze dne na den změní a já uvíznu v Čechách. Ne proto, že by zavřeli hranice, ale protože letecké společnosti při zpřísnění restrikcí vždy zdraží a omezí lety. Takže domů jezdím jen v těch vzácných momentech, kdy je zrovna covid v ČR na ústupu.
Co bys vzkázala studentům, kteří váhají, zda se do zahraničí přihlásit, nebo ne?
Neváhejte. Změní vám to život. Ještě jsem nepoznala nikoho, kdo by cesty do zahraničí litoval. Ale pozor – je to návykové 🙂 Já jsem začala v osmnácti letech v Německu… a domů jsem se od té doby pořádně nevrátila.